Tento příběh sahá až do doby, kdy ještě žila moje prababička. Prababička, která milovala svoji rodinu a znala různé byliny a rostliny. Ještě dnes mě hřeje na duši, když rodina vypráví ty nespočetné “známé” příběhy, které se vážou k jejímu životu. Ještě nikdy se neuskutečnilo rodinné setkání bez toho, aby se něco nepřipomenulo z jejího života a zvyků.
Pamatuji si, byl jsem ještě úplně malým chlapcem. Jednoho prosincového dne napadlo hodně sněhu. Mého otce – který byl zvěrolékařem – přivolali k nemocnému zvířeti. A jak to bylo ve zvyku v té době, na malé horské vesnici, poslali pro něj sáně. Byl jsem nesmírně šťastný, protože mě vzal sebou.
Byl to fantastický zážitek, ale byla mi obrovská zima. Snažil jsem se zachumlat do velké deky, ale i tak byla strašná zima. Než jsme se vrátili do teplého pokoje, už jsem měl zimnici.
Jen co mě prababička uviděla, hned dodala: Ej že synku, načež se musíš poflakovat venku v takové zimě. Chlapce mi přineste sem a dejte mu z mého lekvaru z “dvou lékárníků“.
Toto byl marmeláda, o kterém moje prababička tvrdila, že je tak blahodárný a má takové uzdravující účinky, že skrývá znalosti dvou lékárníků.
Až do období mé dospělosti jsem z něj často dostával. Nemoci mě věru často netrápili. Se svým lékařem jsem setkával pouze tehdy, pokud jsem se u něj měl přihlásit. Jistě to bude dobrými geny, aspoň jsem si to myslel já.
Vraťme se však k příběhu…
V zahradě prababičky kromě nespočetných stromů a keřů byl i alespoň 20 metrů dlouhý živý plot černý jeřáb. Z plodů této rostliny vařila prababička podliva “dvou lékárníků“.
Dnes, jako padesátiletý, když už znám všechny účinky černého jeřábu na lidské zdraví, kladu si otázku, možná právě mu můžu děkovat za své zdraví? Nevím, ale i od té doby si vzpomínám na svou prababičku s láskou v srdci.
